Sasuke a Naruto- Víš, že existuje i někdo jiný, než ty ?!

4. prosince 2011 v 22:37 | Jitřenka


Orochimaru se vrátí a stane se Hokagem…
Itachi přijde zpět do své rodné vesnice a dá to dohromady s Leem…
Sakura se bláznivě zamiluje do Konohamara a budou mít svatbu…
Kakashimu-sensei rupne v kouli a spálí všechny knížky Icha-icha paradise…
To všechno mi teď připadalo pravděpodobnější, než to, že mně jednou po tréningu v zapadlé uličce Sasuke prudce přitiskne na stěnu a políbí mně…
Okamžitě jsem ho odstrčil a vrazil mu facku.
"Co si sakra o sobě myslíš ?!" Vyjel jsem na něj.
Ještě jsem nemohl popadnout dech z toho překvapení.
"Ještě řekni, že to nechceš… By jsi mně fakt rozesmál. Já to vím, vím, že mně miluješ !" Usmál se tím svým nechutným úsměvem typu -Nemáš přede mnou šanci, já přece vím všechno- .
"

Ahá, pan Sasuke se něco dozvěděl a hned si myslí, že když mi *vyzná lásku* tak mu skočím do náruče ?!"
Možná byla pravda, že ho miluji… ne vážně byla pravda, že ho miluji, ale takhle to přece nejde. Sasuke na mně teď koukal, jako bych spadl z višně. Znechuceně jsem pohodil hlavou a odcházel domů. Jenže po chvilce, když už jsem si myslel, že za mnou není, na mně zezadu skočil a povalil mně na zem. Zkroutil mi ruce za záda. Bolelo to, ale má ústa teď zaměstnávaly nadávky na Sasukeho účet.
"Co ti sakra je ?! Okamžitě mně pust !!" Na to Sasuke svůj stisk ještě upevnil.
"To tak, pustit tě nemám ani v nejmenším v úmyslu." Zašeptal mi do ucha.
"Protože v té své lásce nejsi sám…" Jazykem mi jemně přejel po uchu. Jindy by mi to možná bylo příjemné, ale teď…
"Pust mně !!" Samovolně se uvolnil kus démoní chakry. Odhodil jsem Sasukeho pořádný kus od sebe. Hned jsem vstal a otočil se k němu. Oba jsme prudce oddechovali.
"Prostě nemůžeš dostat všechno, co chceš kdy se ti zlíbí !! Když nedokážeš pochopit ani tohle, tak si běž, kam chceš !!!"
Běž si, kam chceš… Ani nevím, co jsem tím myslel, prostě mi to přišlo na jazyk. Oči mně začaly nepříjemně pálit a tak jsem radši utíkal domů.
Zabouchl jsem dveře a i zamknul. Snad v obavách, že by za mnou mohl jít až sem. Stejně by ho zamčené dveře nezastavili. A vůbec, myslel to vážně ? Nebo si ze mě jen dělal srandu ?! Tyhle otázky mně zajímaly nejvíc.
Rozhodnul jsme se, že to nechám na později. Byl jsem unavený jak z tréningu, tak z potyčky s ním. Umyl jsem se a zalehl. I tak mi usínání trvalo nejmíň půl hodiny…
Když jsem se probudil, už jsem na to ani nemyslel. Vyrazil jsem na sraz, protože dneska měl náš tým misi. Máme něco najít, ani nevím co. Na místě už stála Sakura i Sasuke, dívající se do země. Pozdravil jsem je oba, jako by se nic nedělo a čekali jsme na Kakashiho-sensei. Všimnul jsem si, že Sasuke ke mně zvednul pohled, ale dělal jsem jakoby nic. Díval se na mně celou dobu, než přišel sensei.
"Zdar děcka. Nezlobte se, měl jsem pocit, že jsem jednu stránku vynechal a než jsem ji našel a zjistil, že jsem ji vlastně nevynechal…-"
"No jo, no jo. To vyprávějte králíkům, můžeme už jít ?" Podupávala nespokojeně Sakura.
Sensei nás seznámil s misí a šli jsme tedy. Sasukeho pohled mně pálil na těle celý den. Nechápu, o co mu jde. Ale upřímně, nebylo to zase tak zlé. Mohl jsem si u toho představovat, že je to obdivný pohled…
K večeru jsme zastavili a zbudovali malé tábořiště. Byl nám vysvětlen plán zítřejšího hledání. Když jsme si měly lehnout, nenápadně jsem se vytratil. Zahlédl jsem cestou sem nějakou skálu, rád na nich sedávám.
Přistoupil jsem k okraji a zhlédl dolů. Bylo to pěkně hluboké, radši jsem si sedl kousek dál od okraje. Začal jsem si broukat svojí oblíbenou melodii, bylo jedno jak nahlas, byl jsem od tábora asi 400 metrů.
Vítr mi jemně česal prameny krátkých vlasů a já si užíval toho výhledu. Zavírali se mi oči, lehl jsem si tedy do trávy a zkusil usnout. Proč ne tady, že ? Slunce mně ráno vzbudí a já se vrátím dřív, než něco poznají… Těsně přede mně skočil Sasuke. Lekl jsem se, až jsem vykřikl. Sasuke se pobaveně usmál a sednul si vedle mě.
"Vyděsils mně !" Zasmál jsem se.
"Tak to promiň no…" Mezi námi se rozprostřelo zvláštní ticho.
"Pojď blíž…" Otočil se na mně.
"Nepůjdu." Zavrtěl jsem hlavou a čekal, co bude dělat. Možná jsem v tu chvíli měl i trochu strach. Ale nedělal nic. Jen seděl dál a pozoroval hvězdnou oblohu. Čekal jsem ještě chviličku a potom si k němu přisedl. Překvapeně zamrkal, ale jeho mírný úsměv naznačoval, že to snad pochopil.
Snad…
Lehce mně objal okolo ramen. Požil jsem mu hlavu na rameno. Byl to neznámí, moc hezký pocit.
Byl…
To co se stalo v příštích minutách… to bude bolet navždy…
Jedním pohybem mně přitiskl k zemi, svlékl nás a surově do mě proniknul. Jednou rukou držel ty mé, druhou mi účinně zacpal pusu. A liška jakoby spala. Snažil jsme se bránit, ale proti němu to prostě nešlo. Zbylo mi jen brečet a čekat, až to skončí…
Když do mě konečně vyvrcholil a pustil mne, schoulil jsem se do klubíčka. Neusychající potůčky slz studily na tváři. Sasuke ležel kousek ode mě, nechápal jsem proč neutekl. Otevřel jsem oči a můj pohled se střetl s jeho.
Jak se může tvářit provinile ?
Jak se mu můžou lesknout oči slzami ?
Jak to, že se ke mně ještě přibližuje ?!!
"Naruto… Já…" Měl jsem chuť se rozesmát šíleným smíchem, nebo ho prostě ignorovat, ale to nešlo.
"Táhni odtud ty zvíře ! Ty tvore bez kousku citu ! TÁHNI !!!" Křičel jsem na něj. Kdo ví, proč se nezastavil. Oblékl mně a opřel o blízký strom.
"Naruto… Já… nechtěl… Já jsem to prostě nemohl vydržet, ta touha…" On to nechápal, nechápal vůbec co způsobil.
"Už se mně nedotýkej, nikdy ! Nezajímá mně tvá touha, tak jako tebe nezajímají moje city… Jdi k čertu… k čertu !!" Svěsil hlavu a odešel. On prostě vždycky dostane to, co chce…
Do rána jsem neusnul. Stále jsem na to musel myslet. Jak mi to mohl udělat ?! … Byl jsem tak zklamaný, znechucený, ponížený… Já hlupák jsem si myslel, že mu jde o víc, než jen o fyzický požitek. Jak jsem se mýlil…
Po čtyřech jsem se doplazil k okraji srázu, kde jsem ještě pořád seděl. Bylo to opravdu vysoko, nic neucítím. Bude to rychlé a bezbolestné, co víc si mohu přát ?
V tom okamžiku jsem rychle odskočil od okraje. Nad čím jsem to sakra přemýšlel ? Že se zabiju ?! To přece neudělám, mám před sebou ještě spoustu věcí, jak například nejmíň milion misek rámenu, nebo moje prohlášení Hokagem ! Jistě. Nebudu se trápit jen kvůli jednomu debilovi. Je tolik jiných věcí, vážnějších, proč se trápit…
S tímto rozhodnutím jsem se vrátil do tábora. S mojí rychlostí, která se mohla rovnat snad aspoň slimáku, jsem tam dorazil asi v poledne.
"Kde jsi byl ?! Bály jsme se o tebe, to už nedělej !" Vyčetla mi Sakura. Omluvně jsem se na ní usmál.
"Nezlob se, usnul jsem na nedalekém srázu, už se to nestane, promiňte." Pohled mi sjel k Sasukemu. Díval se do země, i tak jsem na tváři viděl ten směšně smutný a provinilí výraz. Bylo to opravdu k smíchu.
"No, tak když už jsi zpátky, začneme s hledáním. Budeme po dvojicích, protože chytit toho vraha je lepší ve dvou." Vyrušil nás sensei. Jo aha, máme chytit vraha, úplně jsem zapomněl, co máme vlastně za misi.
"Sakura bude se mnou, vy dva kluci spolu. Ať je mise úspěšná." Popřál nám na konec. Než jsem stačil něco namítnout proti svému společníkovi, vypařili se a tak jsem neměl na výběr.
Vydal jsem se nějakým směrem a rozhlížel se po objektu našeho pátrání. Naše osobní problémy nikdy nesmí narušit misi… tak nás to učili. Vůbec jsme spolu nemluvili, ani když jsme úspěšně dopadli toho vraha a ani při návratu do Konohy. Já jsem mu ani neměl co říct. Neměl jsem chuť se smát, ani všude pobíhat jako blázen… Jen na rámen jsem pořád chuť měl. Seděl jsem tam skoro pořád, chuť toho božského jídla mi uklidňovala chmurné myšlenky.
Už to byl snad týden, ale mně to připadalo, jako včera. Najednou do Ichiraku přišel Sasuke. Sedl si vedle mě. Jaká troufalost… Znechuceně jsem zaplatil a chystal se odejít.
"Počkej !" Neměl jsem nejmenší důvod, šel jsem dál. Kousek za ramen barem mně chytl za ruku, tak jsem se zastavit musel.
"Co chceš ?!" Odsekl jsem a ruku mu vytrhl.
"Já… chci se omluvit…" Teď jsem se rozesmát opravdu musel. To bylo tak absurdní.
"Jo ták, omluvit se…" Dosmál jsem se.
"Jo, chtěl bych-"
"Ty nechápeš jak mně to bolí ! Já... já jsem tě měl skutečně rád ! Dobře, kdyby to udělal třeba Kakashi-sensei, tak by se na to časem třeba zapomenout dalo, ale tím, žes to udělal ty… to bolí ještě víc ! Tady, tady to bolí nejvíc, tam se to nezahojí ani žádným -promiň-, tam se to nezahojí nikdy !!!" Ukazoval jsem si při tom na levou stanu hrudníku.
"Vzal jsi si, co jsi chtěl, tak už mně nech na pokoji !"
Znovu… znovu jsem utíkal, tak jako v té uličce. To jsem ale ještě netušil, před jakou nestvůrou to utíkám. Teď už to vím, proto je to jiné. Doběhl jsem ke svému domu, kde na mně on čekal.
"Ne… ještě nemám, co chci." Myslel jsem, že to Sasuke je tu přeborník v arogantních úsměvech, ale ten můj taky nebyl špatný.
"A co bys ještě chtěl Uchiho ? Jen si to vem, teď už je to stejně jedno." Zavrtěl hlavou.
"Chtěl bych tvoje srdce… Tvůj cit, tvoji lásku…" Na chvíli jsem se zarazil. Tohle snad ani není Sasuke…
"Ale, ale, takhle Uchihové nemluví, ne ? Aspoň, že to je to jediné, co mi vzít nemůžeš !"
"Co když si ji nechci vzít, ale dostat ji ?"
"Tak to si moc věříš !" Odstrčil jsem ho a vešel domů.
Udělal jsem si čaj, ale zapomněl jsem, že je horký a tak jsem si spálil jazyk.
"Sakra !" Přesto, že bych si ho měl jít ochladit pod studenou vodu jsem zůstal v kuchyni. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat.
Můžu Sasukemu odpustit ?
Můžu ho mít znovu rád i přes to, co mi způsobil ?
A není tu riziko, že to udělá znovu ?
Znát tak odpověď na všechny tyhle otázky… Zase mně čekala bezesná noc, tak, jako už dlouho.
Když jsem stál na srazu se zbytkem svého týmu, Kakashi-sensei tam samozřejmě ještě nebyl, už mi to… já nevím… nepřipadalo tak tragické. Byl jsem skoro rád, že to udělal aspoň někdo známí, než úplně cizí člověk.
Během dalšího půl roku to přestalo bolet, přesto že se to nezhojilo úplně. Ale se Sasukem jsem se bavil skoro normálně. V koutku své zjizvené duše jsem sice věděl, že se bavím se svým chvilkovým trýznitelem, ale bylo to… jiné. Sasuke se stal milejším, tedy aspoň na mně, k ostatním se pořád choval chladně a arogantně, Sakuru nevyjímaje. Ta se z toho mohla poskákat, ale mně se to líbilo, i když by nemělo.
To mně ten Uchiha zase jednou pozval na rámen, večer. Bylo mi to divné, ale šel jsem, proč ne. Seděl vedle mě a díval se, jak jím pátou misku. Když jsem ji dojedl, stočil jsem pohled k němu.
"Máš tady kus omáčky." Zamračil se Sasuke a olízl mi tvář. Vykulil jsem na něj oči, ale to mně upoutával pohled jeho bezedných očí. Položil mi ruku zezadu na krk a váhavě se mi jen otřel o rty těmi svými. Když viděl, že nic nedělám, setrval na nich déle. Jenže to už se mi mozková spojení obnovila, já se odtrhnul a vrazil mu facku. Přiložil si dlaň k poraněné tváři a sklopil pohled. Jakoby se ta nezhojená rána v srdci znovu otevřela. Krev z ní vytékala sice menším proudem než kdysi, ale ta vzpomínka zabolela. Sasuke jen zdvořile poděkoval a zaplatil. Otevřel pusu, že by chtěl něco říct i mně, ale nakonec se jen otočil a odešel. Ještě dlouho jsem se za ním díval. Nakonec jsem taky odešel, ale ne domů. Rozhodl jsem se pro půlnoční procházku, která mi, jak jsem doufal, snad pročistí hlavu.
Došel jsem až ke své staré houpačce u Akademie. Na ní jsem seděl ve smutných chvílích svého života. Není snad i tohle smutné ?
Lehce jsem se posadil. Bylo to osvobozující, vědět, že tahle houpačka mně nikdy neopustí…
Někdo mně zezadu objal okolo krku. Vyděsil jsem se, nemohl to být nikdo jiný, než Sasuke.
"Ššš, vždyť nic nedělám, jen tě objímám… Zkusme to tak aspoň chvíli nechat."
Nuceně jsem se uvolnil a setrval v jím požadované poloze. Ač se to blbě přiznávalo, líbilo se mi to. Dokonce jsem si uvědomil, že takový pocit bych chtěl zažívat každý den. Bylo to bláznivé, cítil jsem se v jeho objetí bezpečně, cítil jsem, že jsem konečně pro někoho důvod života, důvod, proč se ráno probudit a večer jít spát. Když mně Sasuke pustil, závan studeného vánku mi připomněl, jak sám jsem se cítil.
"Počkej !" Zavolal jsem za ním. Překvapeně se otočil.
"Nechci abys odešel…" Zvedl jsem se.
"Myslím, že bych radši jít měl." Odvětil a chystal se zase jít.
"Ne !"
Tryskově jsme se k němu rozeběhl. Stačil se jen znovu se za mnou udiveně otočit, než jsem ho zoufale objal, div, že jsme nespadli. Chvilku mně jen tak uklidňujícně hladil po zádech, ale potom mi zvedl prsty hlavu k němu a já mohl znovu pocítit ten zvláštní pocit, jež mně naplňoval při pohledu do jeho černých očí.
"Můžu ?" Věděl jsem, na co se ptá a byl jsem připraven mu dát jasnou odpověď. Protože o tenhle krásný pocit v jeho objetí, v jeho blízkosti nechci přijít.
"Ano..." Usmál jsem se. Na to překonal dřív beznadějnou propast mezi našimi rty, které spojil v jemný polibek…
No má to happy end no x)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama